Žije příšera loch ness?

skotský zámek

Již několik desítek let se í píše v novinách o Loch Ness. Už spoustu let se čtenáři i odborníci dohadují: je to kachna, nebo dinosaurus? Pro tentokrát se přidržíme věcných údajů. Hypotézy a diskuse ponecháme jiným.

Kde se nachází jezero Ness


Jezero Ness (loch je totiž skotsky jezero) je posledním a nejdelším článkem řetězu jezer, která zalila tektonický zlom táhnoucí se od Florenského zálivu při západním pobřeží Skotska na severovýchod až k zálivu Moray, tedy napříč Skotskem od Atlantiku až k Severnímu moři. Roku 1822 byly šíje mezi jezery prokopány a vznikl proslulý, sto kilometrů dlouhý Kaledonský průplav.

Informace o jezeru Ness

Ness je nejvodnatější jezero na Britských ostrovech. Je téměř 40 km dlouhé, široké až 2 500 m a největší naměřená hloubka je 296 m. Dno však pokrývá bahnitá vrstva, jejíž tloušťku nelze spolehlivě změřit. Jezero má bohatou rybí faunu —lososy, pstruhy, úhoře aj. Žije tu i bílý úhoř s nápadně velkými ploutvemi, dorůstající délky kolem dvou metrů. Od roku 1933 vede po severozápadním břehu dobrá vozovka, nabízející široké výhledy na hladinu jezera a na hřbety Skotské vysočiny nad ním. Právě ona sehrála významnou roli při vzniku popularity zdejší obludy. Malebný kraj s hrady a zámky, památníky pochmurné historie, přitahoval turisty a silnice obtáčející u jihozápadního cípu jezera zátoku Urquhart, nazvanou podle rozvalin stejnojmenného hradu, umožnila sledování hladiny, pod níž podle pověsti žije obrovské zvíře, vymykající se všem měřítkům současného světa.

Báje o lochneské nestvůře je stará čtrnáct století. Skeptici říkají, že jediným přínosem této báje je vzrůst turistického ruchu v odlehlé, chmurně krásné krajině. Nicméně v posledních desetiletích se zdá, že Loch Ness může skutečně být domovem skupiny záhadných velkých živočichů, takže báje může být přínosem i pro zoologii. Alespoň některá vědecky ověřená data tornu nasvědčují.

Jak to všechno začalo

Podívejme se nejdříve na lochneskou historii od jejího počátku v roce 565 n. I. Tehdy irský misionář Collimba poprvé zaznamenal, že spatřil v jezeře obrovskou nestvůru. Další zprávy však pocházejí až ze 16. století. Tento přeryv se zdá nápadný, ale je celkem snadno vysvětlitelný. Břehy jezera byly osídleny velmi řídce, a to obyvatelstvem převážně negramotným. Teprve když znalost písma zobecněla, nacházíme v kronikách okolních obcí časté zmínky o „plujících ostrovech", což by mohly být vynořené hrboly na hřbetě zvířete, nebo o „vodním koni". To jsou ovšem jen místní pověsti, o nichž nikdo nevěděl. Veškeré dostupné informace shromáždil teprve Nicolas Wit-chell ve svém souborném pojednání a pak ještě další moderní autoři.

skotské jezero

Světem otřásá šokující zpráva

Světovou pozornost vzbudila teprve reportáž v Inverneském kurýru z 2. května 1933. Přístav Inverness leží v severovýchodním cípu jezera a je střediskem stejnojmenného hrabství, takže zdejší časopis vychází v dost velkém nákladu. Na stránkách tohoto časopisu vylíčil zaměstnanec vodohospodářské správy A. Campbell, který na jezeře prožil celé půlstoletí, svůj zážitek. Za slunného jarního dne spatřil ve vodě ve vzdálenosti asi 200 m od břehu „obrovské zvíře, z něhož vyčnívala nad hladinu horní část těla s hrbem asi deset metrů dlouhým a přibližně dvoumetrovým zužujícím se krkem s kuželovitou hlavou". Leželo nehybně na hladině. Když se v dáli ozval hluk motorových člunů, potopilo se. Tak vešla Nessie, jak Angličané nestvůru pokřtili, do povědomí světové veřejnosti. Otevřela tak stavidla záplavě divokých smyšlenek a vybájených svědectví. Nebylo divu, že je seriózní vědci přezírali.

První výzkumná expedice na stopě Loch Ness

V červenci 1934 se přece jen vypravila na jezero první výzkumná expedice. Vybavil ji Edward Mountain a vedl námořní kapitán Fraser z Invernessu. Vzbudila velký zájem, dokonce i u samého krále Jiřího V. Dvacetičlenný tým pořídil na jezeře pět snímků a jeden film, zachycující několikrát hřbet zvířete. Snímky však zabíraly objekt z takové dálky, že o nějakém důkazu existence monstra nelze mluvit.

V téže době pořídil tehdy nejzdařilejší snímek zvířete londýnský lékař R. K. Wilson. Zachycuje siluetu krku a hlavy odpovídající popisům dosavadních svědků.
Druhá světová válka zatlačila zájem o Nessii do pozadí, jen italské noviny jed-nou oznámily, že při bombardování jezera byla zabita i ubohá Nessie. Leč tato kachna tajemství jezera nesprovodila ze světa a zájem o ně opět ožil brzy po válce. Přibývalo výpovědí svědků, kteří prý zvíře spatřili. Přibyly i fotografie. V roce 1951 vyfotografoval lesní dělník L. Stuart z okna svého domku u jezera tři hrby vynořené nad hladinu. Každý byl asi dva metry dlouhý a pluly značnou rychlostí v nevelké vzdálenosti za sebou. Odborníci je považovali za hřbet velkého zvířete.

Nessie žije

Druhý snímek pořídil P. A. MacNab v roce 1955 bezděčně, při fotografování zříceniny hradu Uhart. Fotografa zaujalo náhlé zčeření zcela klidné hladiny. Hned nato se mírně vynořily dva hrby, podle spolehlivé expertizy vrchol hřbetu plovoucího zvířete, a ne viny bahnité vody zvířené člunem, jak se domnívali někteří odpůrci Nessie. Na okraji snímku je asi 17 m vysoká věž hradu, která může sloužit jako měřítko.

Stále není nic jisté

Rokem 1960 vstupuje výzkum záhadné-ho jezera do nové fáze. T. Dinsdale, autor několika studií o jezeře Ness, zachytil na úzký černobílý film hřbet zvířete, které křižovalo jezero a pak se u vzdálenějšího břehu potopilo do hluboké brázdy zvlněné vody. Film prověřili pracovníci zpravodajského oddělení královského letectva, uznávaní odborníci v oboru analýzy, a zjistili, že jde o objekt 4 až 5 m dlouhý, metr vysoký a dva metry široký a že pluje rychlostí asi 15 km za hodinu. Vyloučili možnost, že by šlo o člun nebo jiný předmět, a přiklonili se k názoru, že je to pravděpodobně horní část těla velkého zvířete.

Stoupá počet případů objevení velkého zvířete

Brzy nato byla založena Výzkumná sta-nice pro Loch Ness; mezi její členy patří i uznávaní zoologové, jako C. Whyteová, R. Fitter a Peter Scott. Vedle vlastních výzkumů se stanice věnuje i shromažďování svědeckých výpovědí, snímků a podobných dokladů. Pro zajímavost: během deseti let bylo ohlášeno 197 případů objevení velkého zvířete v jezeře nebo dokonce na břehu.

Popisy se shodují: zvíře má dlouhý štíhlý krk a malou hlavu. Rozpory však jsou v udávání rozměrů a tvaru a počtu hřbet-nich hrbů. Podle těchto rozdílů odborníci soudí, že v jezeře žije větší počet zvířat, snad celé stádo živočichů různého věku a pohlaví. Někteří svědci tvrdili, že viděli zcela zřetelně dvě zvířata plující vedle sebe. Ostatně je to logické, jediné zvíře by přece nemohlo přežívat po celá staletí. Podle mínění zoologů se v krajním případě může udržet skupina zvířat o 13 až 15 jedincích, pokud žijí v příznivých podmínkách a neohrožují je žádní nepřátelé. Otázkou ovšem zůstává jednak totožnost a jednak původ záhadných tvorů z jezera. Není možné, že by zde přežívala populace druhohorních veleještěrů, jak se mnohdy píše. Skotsko sice patří k starobylým částem zemského povrchu, kde od druhohor jezerech, proč se nikdy nenašla těla uhynulých jedinců? Asi proto, že v hluboké studené vodě se rozklad natolik zpomaluje, že těžká těla padají ke dnu, do bahnitých kanálů, anebo zůstávají zachycena pod převislými okraji břehů.

Výzkumy pokračují

Výzkum Loch Nessu využívá nejmodernějších prostředků — sonaru, vrtulníků, kamer podmořských i infračervených, ale výsledky zatím neodpovídají vynaloženému úsilí. Jednak zde vadí neobyčejně nepříhodné přírodní podmínky, ledová voda po celý rok, viditelnost v hloubkách pod 12 m téměř nulová, zákal způsobený množstvím rašeliny, kterou do jezera splavuje osm řek a množství dravých potoků, a jednak je sledovaný objekt — pokud jsou svědectví náhodných diváků i přístrojů pravdivá — neobyčejně pohyblivý.

Nejlepší služby koná v daných podmínkách sonar, přístroj zachycující ultrazvukové odrazy od ponořených objektů. Už v roce 1969 zachytil B. Love záznam, který podle odborníků mohl vyvolat jen odraz od těla velkého zvířete. O rok později se do průzkumu zapojil dr. Robert Rines, prezident Akademie užitých věd z Bostonu. V září 1970 zjistil jeho tým čtyři odrazy od velkých živých tvorů, podstatně větších než největší ryby chycené v jezeře. 8. srpna 1972 zaznamenal Rinesůy sonar odrazy od dvou dalších živých objektů. Jeden z nich se podařilo vyfotografovat stroboskopickou kamerou ze vzdálenosti 5 až 7 m v hloubce 15 m. V patnáctí-sekundových intervalech pořídila kamera řadu snímků; ačkoli voda byla dost zakalená rašelinou, lze na nich rozeznat ploutev a část ocasu neznámého zvířete s hrubou strukturou kůže. Délka ploutve se odhaduje na 2 až 3 m. Záznam sonaru i fotografie analyzovalo několik vědeckých institucí, mimo jiné i Britské muzeum a Smithsonian Institut. Potvrdily, že nejde o padělky a že v jezeře Ness žijí velká zvířata dlouhá 7 až 10 m s několika hrbovitými výrůstky na hřbetě.

Pracovníci zoologických ústavů jsou si jisti, že jde o podvod

V následujících třech letech pořídil Rinesův tým celý soubor podvodních snímků, které způsobily světovou senzaci — zachycují tělo i hlavu jednoho z nesských zvířat. Před uveřejněním je posoudili pracovníci několika zoologických ústavů a výsledky mělo projednat vědecké sympozium v Edinburghu. Zprávy o nich, náležitě zkreslené, však pronikly na veřejnost dříve, než byly studie uzavřeny, a vyvolal obrovský rozruch. Vedení sympozia proto zasedání zrušilo, protože „je vyloučeno řídit rozsáhlou vědeckou diskusi v tak ne příznivé atmosféře".

Velká Británie má nový druh ohroženého zvířete

Místo toho se v britském parlament konala konference za účasti vědců, novinářů a členů britské vlády. Mezi účastníky byli odborníci zvučných jmen, např, G. Zug, ředitel oddělení plazů a obojživelníků Smithsonian Institutu, Ch. McGowary z ontarijského muzea, přední znalec dinosaurů, A. W. Crompton, profesor srovnávací zoologie Harvardovy univerzity, a další. Shodli se v podstatě na tom, že „přeložené materiály dokazují, že v jezeře Ness žijí velká vodní zvířata, i když materiály nepostačují k jejich určení". Peterj Scott, známý britský zoolog a předseda WWF, navrhl vědecké jméno pro ně: Nessiteras rhombopteryx ( Nessi s koso-čtverečnou ploutví). Jméno bylo přijato a zvíře bylo zapsáno do seznamu chráněných a ohrožených zvířat pro Velkou Británii. Ze stanoviska přísné vědy je to trochu předčasné, ale pro zajištění ochrany nepochybně unikátních tvorů zcela pochopitelné. Staleté tajemství Loch Nessu přestává být mýtem, průzkum jezera pokračuje. Uvidíme, zda Nessie konečně odloží své inkognito a odhalí vědcům svou živočišnou podstatu.

susenky

 

Reklama2 (kopie)

Reklama3 dole

GDPR

Chlapark

magazín pro muže, kteří chtějí držet krok s moderními technologiemi, vyznat se snadno v módě, stylu, gastronomii i bydlení. Pro ty, kteří si užívají život naplno.